9.6.2016
Představte si, že vám zazvoní telefon a v něm se ozve: „Ahoj, co děláte? Nechcete přivézt z Martorellu auto?“ Co byste dělali? Naše odpověď byla blesková a jasná: „Jedeme!“ Aby také ne, když tím autem mělo být zcela nové SUV, model SEAT Ateca.
Úkol zněl jasně, v pondělí po obědě odlet a s autem musíme být v České republice ve středu ráno. Přímá cesta trvá necelých 16 hodin, ale když už pojedeme přes půl Evropy, ukážeme Atecu také boháčům v Monaku. Budeme totiž mít jako jediní jistotu, že druhé takové auto tam prostě nepotkáme! :D
Balíme narychlo, v poledne už stojíme na letišti na pasové kontrole a celí nedočkaví vyhlížíme „Gate“. Je to tam, C3. Jdeme na místo a doděláváme poslední práci, bylo to nečekané, rychlé. Takové akce ale máme rádi. :) Let má startovat ve čtvrt na jednu, máme asi 10 minut zpoždění. Čeká nás mezipřistání v Mnichově, ale na přesun máme hodinu. Času dost. V Mnichově vystupujeme z letadla, hledáme, kam máme jít. Letadlo letí z gateů „K“, do těch se dostaneme podzemní dráhou, takovým místním metrem. Jdeme s davem, k metru se dostaneme během několika minut, ale po nastoupení se půl hodiny nic neděje. Dveře se neustále otevírají a zavírají, lidé nastupují a vystupují, ale nikam nejedeme. Čas odletu se krátí, takže se rozhodujeme vystoupit také. Jak se ale na „káčko“ dostaneme?
Ptáme se ostrahy, s ledovým klidem a úsměvem na tváři nám ukazuje další metro o kus dál. Abychom se k němu dostali, musíme však vystoupat schody až do čtvrtého patra, projít po chodbě a zase sestoupat všechna patra dolů. Nuže dobrá, v hale je horko, ale do Barcelony se dostat musíme. Přišli jsme k metru, ale na místní nástupiště jsme se skoro ani nevešli. Do prvního vlaku se nedostaneme, je plný. Musíme počkat na další. Netrvá to ale ani pět minut a už ve vlaku stojíme. Za další dvě minuty vystupujeme. K letadlu jsme se nakonec dostali včas, bylo to ale o fous. Odlet se povedl a směřujeme do Barcelony.
Letadlo přistává o půl hodiny později, David, Španěl ze SEATu, který nám má přímo v továrně auto předat, je už nervózní. Bojí se, abychom dorazili. Po několika minutách telefonátu, kdy mu oznamujeme, že už jsme v Barceloně, zní do telefonu hned lépe. Do Martorellu nás odveze taxík, musíme ale najít takový, který lze zaplatit platební kartou. První taxikář karty nebere, ale hned na druhý pokus jsme úspěšní. Než ale řidiči vysvětlíme, kam, že to vlastně chceme, trvá to dalších několik minut. Když se rozjel, vypadal, že vím, kam že to potřebujeme jet, jistí jsme si ale nebyli a čekali jsme, kde skončíme.
Po necelé hodině jsme dorazili k severní bráně martorellského závodu. David už na nás netrpělivě čekal, a když viděl ten typický černožlutý taxík – mimochodem byl to SEAT Altea XL – vyskočil ze svého auta a běžel se s námi přivítat. „Auto stojí vevnitř, tam ale nesmíte,“ prozradil nám hned po pozdravu a nezbytném představování. „Počkáme, není problém,“ odpověděli jsme mu. Samozřejmě, že to ale problém byl, protože už jsme to auto chtěli alespoň vidět! Během pár minut se konečně za bránou objevuje bílé SUV. „To auto vypadá fakt dobře,“ shodli jsme se. Chybí ještě vyplnit smlouvu, opsat iniciály a můžeme vyrazit. Musíme jet opatrně, autu se nesmí nic stát. „Slibujeme,“ odpovídáme a nedočkavě usedáme do interiéru.
Ateca si vzala tvary Leona, jak vnější, tak i vnitřní. Není to špatně, právě naopak. Interiér je dobře známý, nabízí ale několik nových prvků – například otočný ovladač jízdních režimů (které dostaly novou grafiku na displeji) u řadicí páky. Nové je ale také startovací tlačítko, které po odemčení auta „dýchá“, rozsvěcuje se a zase pohasíná.
Startujeme a probouzíme k životu naftový čtyřválec 2.0 TDI 110 kW, který bude podle nás vůbec tím nejprodávanějším. V našem případě se o přenos síly na všechna čtyři kola (4DRIVE) stará manuální šestistupňová převodovka.
V navigaci nastavujeme hotel, ve kterém budeme první noc přespávat. Je ve Francii, v městečku Toulon. Protože nám to časově nevychází – v hotelu máme být do půlnoci, ale navigace hlásí příjezd v půl jedné – nemáme čas projíždět se Španělskem. Škoda. Vyrážíme rovnou do hotelu. Čekají nás stovky kilometrů dálnic. Nutno uznat, že kvalitních, ale to je „daň“ za to, že jsou zpoplatněné. Za průjezd se tu platí na mýtných bránách.
Když jsme odjížděli z Martorellu, bylo pod mrakem. Během několika desítek minut se ale zatáhlo a začalo pršet. Dobře, tak auto nedovezeme čisté nikam, nedá se nic dělat. Cesta ale ubíhá rychle, jízda je pohodlná a zkoumáme, co nám paluba SEATu Ateca nabízí. Výbava je bohatá, chybět by vám mohly možná snad jen vyhřívané sedačky. Ve Španělsku je ale stejně pořád teplo...
Jedeme vnitrozemím, nuda. Nejsou tu žádné pěkné výhledy, ale po přejetí francouzských hranic se před námi konečně objevuje moře. Jupí, musíme zastavit na fotku.
Ale nemůžeme se dlouho zdržovat, takže zase rychle do auta a jedeme dál. Máme hlad, takže musíme zastavit na jídlo. Zastavujeme u fast foodu a pak hned nejkratší cestou míříme do hotelu. Do půlnoci to ale rozhodně nestíháme. Už teď je půlnoc a čeká nás dalších více než 100 kilometrů. Hlodá nám v hlavách myšlenka, že možná budeme spát v autě... Do hotelu přijíždíme po půl druhé, naštěstí nás bez problémů ubytují. Ufff, zkontrolovat maily, připravit články a spát. Zítra nás čeká náročný den. To jsme ale ještě nevěděli jak moc.
Budík zvoní v 7, nechce se nám vstávat. Cesta domů je ale daleká. Rychlá snídaně, zaplatit hotel a hurá do auta. Zadáváme do navigace přístav v Monaku, přece jim nemůžeme nový SEAT Ateca neukázat! Co kdyby nějaká milionářská dcerka potřebovala nové SUV?
Jedeme po pobřeží, užíváme si výhled nekonečného moře. Je to uklidňující, dokonce nejsou ani žádné velké zácpy. A co je ještě více zvláštní, žádné velké zácpy nejsou ani v samotném Monaku. Když jsem tam byl naposledy loni v lednu, celé město stálo. Tehdy tam ale nestály tribuny ani speciální svodidla jako teď. Ta tu totiž zbyla ještě ze závodů Formule 1, které se tu jely před dvěma týdny. Dělníci je pilně rozmontovávali a uklízeli. Když už jsme tu, musíme si trať také projet. Některými úseky to nejde, jsou jednosměrné, ale část trati – včetně světoznámé ostré zatáčky u Grand Hotelu Hairpin a tunelu to jde a tak neváháme. To největší překvapení ale bylo obrovské převýšení, které závodníci musejí překonávat. V televizi to tak opravdu nevypadá.
Monako je celkově jiný svět. V superdrahých, superexkluzivných, ale i supersportovních autech tu jezdí nejen chlapi všech možných vzhledů i oblečení – potkali jsme například jedno šedé Ferrari LaFerrari, které řídil mladík s baseballovou čepicí – ale i křehkých dívek a žen. Představte si nádherně bublající osmiválec Mercedesu-Benz AMG GT kabriolet v černé barvě a z jeho volantem seděla odhadem padesátiletá, nicméně velmi sebevědomá a sexy blondýna. Působivé.
Monako má ale nejen super úzké silnice plné těch nej aut světa, ale také pláže. Neodoláme a musíme se vykoupat. Voda je studená, ale v horkém dni je to skvělé osvěžení. Od hladiny moře můžete ale během chviličky vystoupat do hor. Stačí pár kilometrů a jsme ve výšce 700 m.n.m. Je tu nádherný pohled, Monako máme jako na dlani.
Nemůžeme tu strávit celý den, musíme jet dál. Sedáme opět do auta a po pobřeží jedeme směrem k domovu. To nádherně modré moře je ale obrovská provokace. Ve francouzském městě Roquebrune-Cap-Martin tak opět zastavujeme na pláži a ještě jednou se osvěžujeme v moři. Jenže teď nám končí zábava, čas se krátí a nám zbývá ještě pořádná štreka domů. Pobřeží se nechceme jen tak vzdát, takže se ho držíme, co to jde, ještě pěkný kus v Itálii.
Jsme na nejsevernějším místě, kde je výhled na moře. Musíme se rozloučit, bude nám smutno, ale ČR volá. Děláme si poslední delší pauzu na dálnici na kafe a teď už pojedeme až domů. Teda mysleli jsme si to.
Cesta nás ale zavedla do Švýcarska. Do země, kde vás nekompromisně zastaví na hranicích, a musíte si koupit roční dálniční známku za 40 €! „Je to hrozně drahé,“ říkáme si, „jsou to vyděrači!“ Jenže o pár kilometrů dál si tím nejsme jistí. Ten výhled, všude kolem nás jsou hory, jezera, kopce, zelená tráva a spousta krav. „Věřím tomu, že se tady někde pase i ta fialová kráva z televize,“ zazní v autě. A ono se tomu fakt chce věřit. Dálnice vede nejprve údolím mezi vrcholkami hor a jak jedeme, mění se okolí. Hory se ještě zvyšují, objevují se bílé čepice n vrcholcích. Jenže s tím vzrůstá i nadmořská výška. V nejvyšším místě jsme se dostali dokonce o třicet metrů výše než bychom to mohli udělat v ČR. Sněžka je moc malá. Jenže se stmívá, to je hrozná škoda, protože švýcarská krajina je neopakovatelná, úžasná.
Krajinu zahaluje všudypřítomná tma, dálnice – respektive tunely – jsou zavřené. Musíme jet po okreskách. A to bylo štěstí. Nebylo potřeba auto honit nebo mu zbytečně mu šlapat na krk. Úzké silničky nebyly snad více než 50 metrů rovné, zatáčka střídala zatáčku. Navíc byly pořádně ostré, někdy dokonce až o 180°. V takových podmínkách jsme ocenili skvělá LEDková světla. Svítí mnohem lépe než u Leona a to nejen na potkávací světla, ale i na dálková. K dokonalosti by jim snad chyběla už jen adaptivní funkce.
Švýcarsko si na nás ale připravilo ještě jedno překvapení. Počasí. Prakticky celou cestu propršelo, ale to, co se stalo před hranice – někde na úrovni Lichtenštejnska – byl masakr. Začalo pršet tak intenzivně, že stěrače nestíhaly okno stírat ani na nejvyšší rychlost a na dálnici stály centimetry vody. Navíc se k tomu přidaly kroupy, sice maličké, ale z těch může být během chvíle o hodně větší ledová koule. Raději jsme zastavili pod mostem, za Renaultem Mégane, za námi tam zastavila ještě další čtyři auta. To nejhorší jsme „zbaběle“ prostáli pod mostem.
Když déšť ustal, vydali jsme se na další cestu. Přijeli jsme k hranicím Rakouska. Dálnice? Rakouská? Tam je známka. Placení dálničních poplatků už jsme měli plné zuby. Platili jsme pořád, tu 5 €, tu 2 €, ale klidně i necelých 25 €. A teď dát dalších 10 € za známku? „Jak je ten úsek dlouhý?“ „Podle navigace pár kilometrů.“ Kvůli tomu známku kupovat nebudeme, objedeme to. Objížďka zabrala pár minut, v Německu jsme pak opět najeli na dálnici.
Kolem druhé ráno se ale dostavila krize, byli jsme unavení. Zastavili jsme si na dvě hodinky na parkovišti a odpočinuli jsme si. Po probuzení to bylo lepší, takže jsme jeli dál. Chybělo asi čtyři sta kilometrů. Čas byl dobrý, příjezd do Plzně, kde mělo být auto vystaveno, je akorát. V Německu se dálnice neplatí, ale v České republice ano. Stavíme tedy na Rozvadově, přímo na hraničním přechodu. Prošli jsme čtyři místa, kde se chlubili tím, že prodávají dálniční známky – stánky, ale i čerpací stanici. Na všech místech se nám vysmáli, jestli jsme se nezbláznili, že chceme dálniční známku platit platební kartou. Zvláštní... No, nic, popojeli jsme na první čerpací stanici a tam známku koupili.
Pak už chybělo jen několik desítek kilometrů do cíle, byli jsme konečně klidnější. Nejen my, ale také Španěl David, který nám v Martorellu auto předával, a samozřejmě také všichni z českého zastoupení SEATu, kteří sem auto potřebovali dovézt.
SEAT Ateca se vyrábí v České republice, ale zatím se všechny kusy musejí vozit do Španělska, kde slouží předváděcím účelům a kontrolám kvality. Museli jsme ji tedy přivézt zpátky. A důvod je jednoduchý, v České republice na ni v nejbližších dnech
čekají tři akce - jednu už má za sebou, protože vystavení u plzeňského dealera už má za sebou. Tak to vypadalo, když jsme k němu v Atece přijížděli:
Už o víkendu ale můžete vidět SEAT Ateca na motoristické slavnosti LEGENDY a příští víkend s námi bude na
SEAT sraze.
Jak cesta probíhala si můžete prohlédnout také
na našem facebooku, začali jsme v pondělí v podvečer (fotek je více, pohybujte se mezi nimi šipkami).
Pokud by vás zajímalo, jak se s autem jezdí, pak si přečtěte ještě TENTO ČLÁNEK!
